Vladimír Véla (*1980, Turnov) a Michaela Vélová Maupicová (*1982, Příbram – 2018, Olomouc) dlouhou dobu tvořili umělecký pár, jehož tvůrčí cesty se do předčasné smrti MVM v mnoha aspektech prolínaly. Oba spojoval hluboký zájem o prostor a strukturu. Jejich tvorba často zkoumala vnímání a zkušenost tvůrčích přístupů v prostředí, které je zároveň reálné i iluzivní. Výstava Souzvuky je připomínkou této umělecké symbiózy.
Michaela Vélová Maupicová, která zemřela v roce 2018, za sebou zanechala vyspělé dílo, které odráží fascinaci pomíjivostí okamžiku a zároveň propojení organických a geometrických tvarů. Reflektuje hledání rovnováhy mezi chaosem a řádem. Michaela Maupicová se ve své práci zabývala konceptem struktur, které nejen formují její vizuální estetiku, ale nesou i hlubší symbolický význam. Její kresby, malby a instalace často balancovaly mezi přesně vyměřenými geometrickými rastry a volnějšími liniemi. Vytvářela prostor pro introspektivní vnímání a reflexi. Zkoumala, jak se lidské vnímání přizpůsobuje různým formám a jak může být tento „řád“ narušen nečekanými prvky, které vyvolávají pocit destabilizace v proměně subtilních struktur. Její práce často kombinovaly různé techniky a konceptuální přístup.
Vladimír Véla byl svědkem těchto hledání. I přes sdílené nápady je jeho tvorba postavena na kolorismu, který začal výrazněji ještě rozvíjet po Michaelině skonu. Vélová Maupicová často experimentovala se světlem a stínem, přičemž zkoumala jemnost akvarelové barevnosti, Véla se zaměřoval na hmotnější formy, které často odkazují k materiálním aspektům reality. Podobně pracuje s konceptem obrazové plochy, která přestává být statickým povrchem mezi viditelným a skrytým. Analogicky pracuje s motivem chyby, která není náhodným selháním, ale promyšleným momentem odhalující ploché a konvenční pojetí prostoru a času. Véla tyto myšlenky rozvíjí svým zaměřením na stabilitu a pevnost formy. Vélová Maupicová hledala ve vrstvení a prolínání tvarů nová, spíše fragilní vizuální řešení. Véla detekuje vlastní hranice harmonie jako estetického ideálu mezi fyzickou realitou a metafyzickým prožitkem.
Společně vytvořili prostor, kde se setkávají jejich odlišné, ale vzájemně se obohacující přístupy k umění. Michaela Vélová Maupicová hledala v aliterujícím vrstvení a prolínání nová vizuální řešení. Vladimír Véla nacházel a nachází výraz v konkrétnosti semiabstraktních přístupů. Jejich tvorba tak vytváří prostor pro zkoumání zkušenosti, jak se svět ukazuje umělci v jeho vlastním vědomí. Jejich umělecké cesty odráží hluboké pochopení toho, jak lze prostřednictvím tvůrčí práce zkoumat možnosti proměnlivého uměleckého procesu, kdy se autor pohybuje mezi fyzickou realitou a metafyzickým prožitkem.