„Slova“ pronikla do tvorby Václava Stratila už na v 80. letech coby součást některých z jeho rozměrných kreseb, které dlouhé měsíce rýsoval tuší na pásy papíru. Známý je ale například i mnohačetný soubor soubor menších formátů z 1. poloviny následujícího desetiletí, na kterém se opakuje jediné slovo: nuda. Zápisky, které si dělá poslední tři až čtyři roky, ovšem sledují jiný horizont. Stratil v nich totiž vůbec poprvé reflektuje svůj nedávný návrat do rodné Olomouce, na Hanou. A zároveň sleduje i dlouhodobější téma, které v jedné textové kresbě sám nejlépe pojmenoval jako „dobré stáří“.
Významnou roli ve Stratilově rozsáhlé umělecké tvorbě už desítky let sehrává autoportrét. V průběhu let však autobiografické prvky vstoupily do všech sfér, kterým se jako umělec věnuje. V malbě, kresbě i fotografii vystoupila do popředí jak jistá „situačnost“, tak snaha o reflexi obecnějšího stavu, v němž se Stratil jako autor nalézá.
Říká se, že umělec nikdy nejde do důchodu. Může ale umělec svou tvorbou reagovat na to, že de facto už v důchodu je? Stratil se proces nevyhnutelného stárnutí pokouší nahlížet nikoliv jako tragický soumrak života, ale jako osvobozující fázi, v níž lze na kolotoč světa pohlížet s nadhledem, bez tlaku povinnosti dostát pracně dosaženému společenskému postavení - a rovněž s citem pro poezii přítomného okamžiku.
Do Olomouce, potažmo do rodinného domku v její okrajové čtvrti Řepčín, Stratil dojížděl čím dál častěji po dobu několika let, až se zde před necelými třemi lety usadil natrvalo. Ocitl se tak v prostředí bez umělecké infrastruktury a zejména bez osobních vazeb na uměleckou komunitu, s níž by se mohl věnovat velkým uměleckým otázkám. Na druhou stranu začal objevovat půvaby života na periferii. A spolu s ním také hanáckého dialektu. Na výstavě Skandál Hané těží z výtvarné tradice minimalismu a konceptuálního umění, která se slovem a textem běžně operuje. Tyto intelektuálně náročné disciplíny ovšem podrobuje novému zkoumání v podmínkách čerstvě nabyté osobní životní zkušenosti.
Stratilovy texty nejsou pouze záznamy životního pocitu. Mají rovněž rozměr humorné provokace, kterou s námi chce sdílet. Jeho hlavní tvůrčí motta již delší dobu znějí „nedělám nic“ a „dělám umění, které může dělat každý“. Vyhlášení „nečinnosti“ sice ve Stratilově případě vždy bylo do jisté míry zdánlivé, nicméně dobře manifestovalo, že mu jde o dílo, které bude samovolně vznikat jako pěna na vlnách všedního života (a v minulosti i dosti bouřlivého životního stylu). Dělat umění, které může dělat i každý z nás, zase Stratil chce, aby sebe sama sesadil z piedestalu „zasloužilého umělce“ a komunikaci s diváky postavil na partnerství a blízkosti. Několika prostými tahy fixou tedy nakreslí hitlerovské knírky, nebo třeba narýsuje jednu vodorovnou čáru a vydává ji za horizont Hané. Uměli bychom to všichni, jen se odvážit. Všichni ale můžeme přistoupit na Stratilovu hru, přenést se přes představu o ušlechtilém a povznášejícím umění, a dotknout se skutečnosti, které je nám (nejen na Hané) vlastně blíž, než si většinou připouštíme.