Velkoformátové akvarely Lukáše Karbuse, jehož život i tvorba jsou spjaté s krajinou severních Čech, nikdy nebylo možné vnímat jako pouhé záznamy pozorované skutečnosti nebo otisky „vnitřního světa“ autora, ale spíše jako specifické obrazové koncepty, v nichž se prožitky a vjemy přirozeně transformují do malířské vize, která někdy nabývá až mystického vyznění. Záliba v opakovaném pozorování konkrétní krajiny vedla autora k úvahám o proměně kontextu vnímání – nejen v souvislosti s přírodními rytmy či jinými vnějšími vlivy, ale především v souvislosti s proměnami vnitřního stavu pozorovatele, jenž v závislosti na svém vlastním rozpoložení vnímá pokaždé jiné aspekty světa.
Relační vnímání světa se propisuje i do Karbusových akvarelů, v nichž je obrazový prostor formován sofistikovaným vrstvením barevných ploch. Drobné geometrizované útvary lazurních barev jsou kladeny přes sebe, prolínají se a zhutňují v dynamických fraktálových strukturách, jejichž barevný gradient působí jako lehounké chvění světlem prozářeného vzduchu. Karbus ve svých obrazech systematicky pracuje s určitým křehkým řádem, který zároveň neustále narušuje. Geometrii rastrů a soustředěný kresebný výraz rozvolňuje drobnými odchylkami, rozpitými liniemi i volně rozlévanými barvami a do transparentních lazur někdy vstupuje také vlepováním neprůsvitných kvašových prvků. Jako narušení obrazového systému lze svým způsobem chápat i monumentální geometrické útvary, které do složitých kompozic vnáší odlišný řád. Zpravidla se jedná o elipsy, které z obrazové plochy vyčleňují abstraktní struktury nebo shluky barevných skvrn, připomínající snové krajiny či květinová zátiší. Eliptické útvary, mnohdy jakoby zespodu prozářené světelnou aurou, působí jako jakési trhliny v časoprostoru, jako okna do jiných světů s jejich vlastními zákonitostmi a vnitřními silami.
S principem alternativních prostorových dimenzí pracuje ve svých posledních malbách také Argišt Alaverdyan, malíř s arménskými kořeny, jenž podobně jako Lukáš Karbus patří k nejzajímavějším umělcům své generace. V cyklu maleb nazvaném Flowing Positions (2023–2024), kterým volně navazuje na předchozí série Visitors (2023) a Entity (2022), Alaverdyan tematizuje především proměnu identity v závislosti na změně prostředí. V abstraktních malbách, jejichž barevnost, struktura i hladký, splývavý rukopis odkazují k vizualitě digitálního prostředí, ale rozvíjí i psychologické otázky obecnějšího rázu.
V obrazech Argišta Alaverdyana se setkává několik prostorových dimenzí s odlišnou vnitřní skladbou, jejichž vibrujícími barevnými plochami často prorůstá cosi, co může připomínat neuronovou či datovou síť, nebo i fluidní mlhoviny. Racionální systémy s náznaky perspektivy se zde mísí s organickými formami, v nichž se volně pohybují podivné entity, které nedokážeme identifikovat. Jsou to tvary na pomezí abstraktního znaku, antropomorfního organismu a stroje, které v obrazech žijí svým vlastním životem. Pohyb entit napříč prostorovými dimenzemi ale má své důsledky. Tvary entit se vlní, rozostřují, někdy se také reverzně mění barevnost jejich zrcadlového protějšku. Prostor zde tedy není pouhá pasivní, statická kategorie, ale chová se jako aktivní, živoucí hmota, která zanechává stopy na všem, co se v něm nachází. Mění se ale skutečně podstata entit, nebo jen zorné pole pozorovatele, který zůstává v zajetí svého diskurzu?

Záměrná sémantická nejednoznačnost v obrazech Argišta Alaverdyana otevírá celou řadu otázek vztahujících se k vědomí, vnímání a komunikaci, ale také ke společenským problémům nebo kosmologickým souvislostem. Podobě jako Lukáš Karbus přitom využívá strategie vnořených prostorů pro vyjádření změny, pohybu a nelineárního vnímání času, které rezonují s naší digitální současností.

Autor textu: Martina Mrázová


Virtuální prohlídka VI. výstavního čtyřbloku