Pro umělecký výraz Josefa Bolfa jsou příznačná apokalyptická a chaotická místa, opakující se motivy a portréty, které tvoří značnou část jeho tvorby a stávají se sběratelským fenoménem. Bolfovi hrdinové jsou často tvorové, kteří, ačkoliv mají infantilní a/nebo mimozemský vzhled, vyjadřují své vnitřní běsy. Jsou to introverti, kteří na plátně prožívají drastické scény Bolfova příběhu. Skrze tato vyprávění Bolf odkrývá vnitřní dětský svět plný tajuplných bytostí, který se však střetává s děsivými nočními můrami. Ve svých nejnovějších pracích se Bolf posunul do nových teritorií – ve srovnání s tmavšími a střízlivějšími obrazy poslední dekády mají výrazně jasnější barvy, dokonce chvílemi září jako klenoty –, i nadále dokládají umělcův známý způsob kladení na sebe jednotlivých vrstev, jimiž se prodírá, aby odhalil důkaz existence svých předchozích myšlenek a své Achillovy paty v podobě jasných barev. Je to vlastně forma archeologie, starověké techniky sgrafita známé z islámské keramiky, středověkého malířství a vitráží, jež propůjčuje fokus a luminozitu. Nyní však Bolf zachází dál, zviditelňuje, co leží vespod a nechává spodní vrstvy prodrat se na povrch a propuknout ve formě pulzujících organických vzorů, částečně vytvořených štětcem a částečně šablonou.