Zdeněk Tománek vstoupil na českou výtvarnou scénu v osmdesátých letech dvacátého století. Již od počátku je v jeho díle velmi dobře rozpoznatelný osobitý sochařský rukopis. Lze jej charakterizovat jako poctivý řemeslný přístup k materiálu a jeho zpracování,  využívání tradičních principů hmotové výstavby sochy a uměřené prostorové rozvinutosti.  Na těchto základech a za využití modernistického tvarosloví rozehrává střídání světla a stínu na konvexních a konkávních hmotách doplněných realistickými momenty inspirovanými přírodou i světem techniky. Expresivní výrazovost, střídání hrubých a hladkých povrchů „oživuje“ pevnou hmotu kovu (povětšinou Zdeňkova oblíbeného bronzu) a kompozici opticky rozpohybovává. 
Narativní složka povětšinou představuje zoomorfní a technicistní motivy, které předkládají divákovi předivo vzájemných vztahů, interakcí a symbolů, které Zdeněk s nadsázkou a humorem kombinuje do mnohovýznamových celků.  Nabízí tak divákovi možnost číst sochu jako rozvíjející se příběh a na základě vlastní imaginace odhalovat její obsah a sdělení. Tematicky má Z. Tománek velmi široký rozsah. Ve svém díle se nevyhýbá takzvaně velkým tématům jako je víra, smrt, čas a podobně, ale zpracovává i aktuální dobová témata a každodenní situace a mezilidské vztahy. Velmi dobře je z jeho děl patrný jeho blízký vztah k přírodě. Kontinuálně se také věnuje vztahu člověka ke krajině. 
Vodítkem pro vnímání jeho plastik mohou být lapidární pojmenování jednotlivých děl, ale také mohou být záměrně zavádějící. Můžeme tedy vstupovat do příběhů a imaginativních krajin sochaře Tománka a objevovat tak nejen jeho myšlenky a sdělení, ale skrze jeho díla objevovat své vlastní „Osobní krajiny“.

text: Aleš Vrtal
foto: Tomáš Vrtal

Virtuální prohlídka V. výstavního čtyřbloku