Výstavu, jež svým názvem akcentuje intuitivní způsob Filípkovy tvorby, pojal sochař jako místně specifickou instalaci, která prostupuje dvěma výstavními sály. Od abstraktních objektů vede pozornost diváka ke stylizovaným figurálním sochám, které ve své osamělosti působí jako statické monumenty, neschopné navázat mezi sebou jakýkoli vztah. Jako by figury byly stlačovány nějakými neznámými silami do uzavřené blokovité formy. Pnutí tvaru je místy dovedeno až na hranici snesitelnosti a přetlak a napětí soch jsou rozvíjeny i jejich materiálovým zpracováním. Dominantním materiálem výstavy je vosk, přírodní materiál, s jehož vlastnostmi a povahou se pojí řada afektivních reakcí. Jemné struktury, barva i vůně vosku nás svádí k doteku a aktivizují náš vlastní tělesný prožitek. Očima kloužeme po texturách, které se z povrchu figurálních soch přelévají do abstraktních reliéfů, evokujících nezformovanou plazmatickou hmotu nebo měkké tělesné tkáně. Reliéfy z volně modelovaných vrstev vosků rozechvívají prostor celé instalace jako blány napnuté v bubnech, které Filípek trýzní ve svých punkových kapelách.